Přirozený a umělý tvůrce ve výtvarném umění / 60 let počítačů ve výtvarném umění

Zrod počítačové techniky byl od počátku přijímán rozporuplně. Na jednu stranu vyvolávaly počítače naději, že dokážou znásobit lidské tvořivé schopnosti, na druhou stranu vzbuzovaly obavy, že si tvořivost natolik osvojí, že jí nakonec vtisknou vlastní podobu a cíle, a to ve svém důsledku povede i k podmanění člověka samotného. Praktická koexistence lidstva s počítači prošla za dosavadních šedesát let různými etapami.

Výtvarní umělci i vizuálně inspirovaní programátoři nejprve zkoušeli vytvořit algoritmy, které by byly schopné napodobit existující umělecká díla (A. Michael Noll, Frieder Nake, Georg Nees), nicméně také hledali algoritmickou podporu vlastního uměleckého uvažování (Zdeněk Sýkora, Vera Molnar, Manfred Mohr).

Komerční programy postupně dokázaly simulovat tradiční umělecké nástroje, avšak mnohem důležitější se stalo využívání počítačové autonomie a neúnavnosti. Ale ať už šlo o napodobování racionálních postupů (Harold Cohen) nebo o napodobování jeho dosud výhradního nositele, života (Paul Brown, William Latham, Casey Reas), vždy se práce s počítači jevila spíš jako odhalování a ověřování účinnosti lidské sebereflexe.

Generativní umění je pak akcelerací produkce, za kterou musí vždy stát konkrétní tvůrce; po rozšíření umělých neuronových sítí se sice zdá, že díla svého tvůrce nemají, avšak tvorba tu zatím naráží na nepřekročitelné meze kombinatorických kompilací.